Pohádky z chlívku
Bělinka a Chundelka
Byla jednou jedna malá, ne příliš velká farma. Vlastně to žádná farma nebyla, spíše takové malé hospodářství. Po pravdě – jak by jste nazvali dvojici koňů, trio slepic a malou skupinku oveček?Byl to takový malý zvířecí ráj. Nikdo nikoho neobtěžoval, každý měl vymezené své místo a svoji celodenní náplň.
Koníci byli ustájeni hned vedle stavení, slepice běhaly po dvoře a ovečky se pásly na louce, která byla ohraničena z jedné strany lesem a z druhé velikým rybníkem.
Ovečky byly skoro stejné, pásly se a bečely…všechny bez rozdílu. Přesto mezi nimi byly dvě trochu odlišné. Byly rozdílné jako den a noc, nebo jako anděl a čert.
Posuďte sami.Jedna – říkejme jí třeba Bělinka, se starala hodně o svůj zevnějšek – o to, jak vypadá. Starostlivě se vyhýbala každé špíně a několikrát za den prováděla čistící rituál – namočila si srst v korýtku a pak ji vysoušela třením o hromádku sena. Vlastně se dá říci, že tím senem voněla, jako se dámy vonívají různými parfém.
Druhá byla pravým opakem – můžeme ji říkat Chundelka. Měla srst celou chundelatou od špíny, takovou divně slepenou a dost páchnoucí. Ona se nestarala vůbec o nic. Bylo jí jedno, jestli leží na travičce, nebo se válí v kaluži.
Teplé – skoro letní dny plynuly – téměř v poklidu. Jen občas se sem zaběhl nějaký toulavý pes, kterého hospodář vždy odehnal. Zkrátka úplná pohoda.
Dny se prodlužovaly – začínal právě červen a hospodář přivezl ke stádu statného berana.
Beran byl silný a mohutný. Bylo ho všude slyšet a ke zdejším ovečkám ne a ne zapadnout. Dokonce nechtěl ani do společného chlívku. Bránil se tak, že svým strkáním poškodil dveře od chlívku a ty pak nešly úplně zavřít. Hospodář je tedy alespoň prozatímně opravil a berana den co den krotil.
Stalo se, že jednoho dne se u tohoto zvířecího ráje objevil starý vyhládlý vlk. Chvíli obcházel kolem zbytků z kuchyně, které hospodářka vyhodila na hnůj a pak si všiml chlívku. V teplé noci to z chlívku vonělo teplým čerstvým masem. Dlouho se nerozmýšlel a začal zkoušet pevnost dvířek. Asi na pátý pokus dvířka mírně povolila a vlk strčil čumák dovnitř. Bělinka, která spala hned u dvířek se polekala, vyběhla ven a začala utíkat do tmavé noci. Cestu k dalším ovečkám vlkovi zahradil útočně naladěný beran a vlk se tedy vydal pronásledovat Bělinku.
Bělinka utíkala po travičce a zdálo se, že má před vlkem náskok. Dostala se až k okraji lesa, ale tam se zamotala do ostružin. Tam ji vlk dostihl a zakousl.
Kůži našel druhého dne hospodář kousek od lesní cesty. Teď už dvířka od chlívku opravil pořádně. Dokonce je zesílil a opatřil novým kováním. Několik nocí pak hlídal s puškou – ale vlk se neukázal.Ovečky se uklidnily a přestaly na vlka myslet. Zdálo se, že nebezpečí pominulo. Ale opak byl pravdou.
Chundelka se ráda vyhřívala na sluníčku. Její vlna už dávno nebyla bílá, dokonce ani žlutá už nebyla. Měla barvu kaluží a slepičí části dvorečku. A jak páchla – všichni od ní odvraceli tlamy, dokonce i zobáky.
A ještě horší to bylo po prudkém letním dešti. Chundelka se neschovala a smrděla celá zapařená, že ji kamarádky nepustily na noc do chlívku.
Chundelka si z toho ale nic nedělala – lehla si pod břízku a spokojeně usnula. Po půlnoci ji probudil podivný šramot. Byl jen slabý a nenápadný, ale už ho jednou slyšela. Ano – té noci, kdy byla Bělinka na útěku.
Instinkt jí velel – PRYČ! PRYČ! A ona se dala do běhu.
Vlk zpozoroval, že se něco hýbe a začal s pronásledováním. Chundelka se nevydala k lesu, ale běžela po hrázi rybníka. Tráva byla kluzká, ale ona se držela na nohou a utíkala ze všech sil. Skoro už rybník minula, když vlk skočil.
Dopadl na Chundelku, ale nezahryzl se. Začal se kuckat a ovečku pustil. Vystrašená Chundelka čekala, co bude dál. Ale nebylo nic – vlk si otíral čenich o trávu a bručel: „Neboj nesežeru tě – páchneš po trusu, po kobylincích a po slepičincích tak, že kdybych tě snědl, měl bych čmelíky ještě čtrnáct dnů. Fuj – radši budu bez večeře.“
Na to se vlk obrátil k lesu a odběhl podívat se po nějakém zajíčkovi.
Chundelka do rána nespala. Byla ráda, že to „dobře“ dopadlo. Ale na druhou stranu si říkala, že kdyby o sebe pečovala, měla by své místo v bezpečném chlívku. A kdo ví, zda příště vlkův hlad nebude větší.
A tak se stalo, že Chundelka se začala pravidelně mýt – vlna se jí vyčistila a zápach zmizel. Našla si v chlívku nové kamarádky.
Na podzim, když hospodáři přijela vzácná návštěva, chlubil se hospodář tou nejkrásnější z oveček. Všichni již tušíte, že tou ovečkou byla naše Chundelka.
